17. prosince. Čtvrtek. Odpoledne. To byl ten den a hodina. Besídka osekaná o spoustu událostí. Třeba rodiče chyběli. Jak jinak. Občerstvení bylo skromné – chlebíčky. Džus, rychlé špunty a domácí mošt. Roušky a dezinfekce v pohotovosti. Žádné přespávání ve škole. Měli jsme štěstí, že jsme se vůbec sešli. Než jsme se dostali k nadělování, zpestřili jsme si čas zvláštními vánočními zvyky ve světě. Jestlipak si například děti vzpomenou, kde na vánoční mši jezdí lidé na kolečkových bruslích?
Ježíškovy dárky do družiny potěšily. Nové magnetické stavebnice hoši hned vyzkoušeli. A nad autem pro koně a mobilní veterinou se ozvalo nadšené pištění stěží slyšitelné lidským uchem. Jistě to slyšel i Ježíšek. Puzzle a několik deskových her také nezůstaly ležet ladem. Vzájemné nadělování probíhalo jako obvykle. Každý si vylosoval svého obdarovaného. Byl stanoven finanční limit. A rozbalování provázely různé pocity. Stejně různé jako byly dárky. Na některých byla znát snaha trefit se obdarovanému do noty, některé rozhodně chtěly potěšit. Některé bohužel mohly vyvolat pouze zklamání a pocit “Proč zrovna já?” Ale takový je život. Jen je těžké dívat se na smutek v dětských očích.
Při “testování” dárků ale už opět vládla spokojenost a radost. A děti už se těšily na pátek, protože je čekal den s českými tradicemi a tvořením.